Tuto otázku si snad za život položíme každý mnohokrát. Když jsem před lety věnovala manžela jeho sekretářce,
když mi postupně vyletěly děti z hnízda, když mi první vnouče řeklo "babi" a já se dlouho nenápadně ohlížela, jestli za mnou nějaká babička nestojí. Když zemřela na zákeřnou nemoc má jediná sestra a poté do dvou let odešli žalem oba rodiče. A švagr "z vděčnosti" za letitou pomoc mě sprostě připravil o naší chatu a já si tak lehce nechala ukrást dětství, protože jsem se hulvátství a hrubosti neuměla postavit. Další ranou byla smrt jediného synovce, který skončil na ulici a po 14 letech se den před nedožitými narozeninami své matky předávkoval drogami.
Kolikrát jsem musela zmobilizovat všechny síly, abych se dokázala zase zvednout a žít dál. Snažila jsem se být svým dcerám maximální oporou a milovaným vnoučátkům věnovat alespoň občasné víkendy a dovolené, ale nikdo neví, že jsem 24 hodin denně umírala strachy, protože jsem vnitřně poničená, ale před svými dětmi jsem hrála "NIKITU". Všechny ženy - samoživitelky mi dají za pravdu, že naše sny nejsou o krásném princi, ani báječném životě, ale každá z nás známe období nočních můr, za kterými byly existenční starosti. Najít si nového partnera? Mnohým z nás těžké noci předurčily pouze pocit zodpovědnosti a práci, protože povinnost zabezpečit děti a být mámou i tátou si vybrala všechen čas i sílu.
Byla jsem v životě vším možným, ráda i méně ráda. Zažila jsem dobré i zlé pracovní časy. Nejhorší pro mě vždy bylo, když jsem se musela podřizovat slavomamům, lidem bez vzdělání a inteligence. Všechny protesty však umlčela potřeba vydělat peníze. Těm šťastnějším z nás se podařilo dát dětem vzdělání a s menší či větší pomocí je odevzdat vlastnímu životu. Jejich štěstí, neštěstí, prohry i vítězství jsou i našimi prožitky. Já jsem z těch šťastnějších, protože mé dcery mají krásné rodiny a i v této nelehké době si nevedou špatně.
Celosvětová krize poznamenala mnoho lidí a tak i já jsem se jednoho dne stala v práci nadbytečnou. Řešení bylo "milosrdné", protože to přišlo půl roku před dovršením důchodového věku. Cesta na úřad práce byla pro mě křížovou. Styděla jsem se, ale při takové spoustě mladých vyhozených lidí jsem si nedělala iluze o tom, že by mě někde někdo zaměstnal. Odpovídalo tomu i nadřazené chování příslušné úřednice. Mým největším přítelem se stal internet. Také jsem oběhla ve svém městě všechny personální agentury s životopisem. Denně se věnuji vyhledávání pracovních příležitostí. Ne z hamižnosti a už vůbec ne ze sobectví, abych vzala práci někomu z mladých a potřebných. Prostě se necítím na to, abych doma čekala na smrt nebo se s ostatními důchodkyněmi přebíjela o nemocech. Chci tím pouze říci, že smyslem mého života se stala práce. Ke každé činnosti, kterou jsem za život vykonávala jsem si musela najít vztah, ač byly většinou na míle vzdálené vystudovanému oboru.
Teď se vracejí noční můry, i vnoučátka už jsou ve věku, kdy babička je navíc a zase je tu ta dotěrná otázka - co bude dál. Po mnoha zamítnutích od oslovených firem, kde mi mezi řádky bylo sděleno, že jsem stará - občas jsem se šla podívat do zrcadla, někdy jsem souhlasila, jindy ne - přišla bílá obálka a její obsah mě zval na výběrové řízení. S blížícím se termínem stoupal adrenalin a příprava na den "D" byla přepečlivá. Co si obléci? Nechtěla jsem vypadat jako čekatelka na domov důchodců, ani jako bývalá pracovnice z Perlovky. Prostě něco mezi tím. To je samozřejmě nadsázka. Byla ve mně malá dušička a když jsem se dostavila na místo určení, sedělo tam 24 mladých ambiciózních lidí. Už jsem to předem vzdávala, ale s výrazem pokerového hráče jsem se rozhodla dobojovat.
První část výběrového řízení tvořil test, který byl sítem pro odpolední ústní pohovor. Jak je patrno z předchozích řádků, o sebevědomí mě připravily všechny životní útrapy a tak své šance jsem hned označila palcem dolů. Do vyhodnocení testů zbývalo pár hodin s tím, že seznam vybraných adeptů k ústnímu pohovoru bude vyvěšen v budově úřadu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem své jméno našla mezi vyvolenými. Najednou se všechna nervozita vytratila a já jako předposlední uchazečka o nabízenou práci jsem vstoupila do jámy lvové. Pět akademicky vzdělaných žen mě křižovalo otázkami a dle jejich vyjádření – všechny mé odpovědi byly správné. Na dotaz, zda se chci na něco zeptat jsem pouze poděkovala za pozvání k výběrovému řízení, ať už to pro mě dopadne dobře nebo špatně. Překvapivé otázky jako jestli bych byla ochotna rok ještě dálkově studovat a další, které byly příliš odborné a já v této fázi nechci konkretizovat pracovní náplň, mě docela zmátly. Rozloučily jsme se s tím, že obdržím do 14 dní písemné vyjádření.
Nedělám si žádné naděje. Jsem asi ve svém věku pro každého zaměstnavatele stará. Přesto s napětím očekávám bílou obálku, jejíž obsah mě zase dostane na kolena. Snad mohu nabídnout kvalifikaci a životní moudrost a obrovskou chuť pomáhat lidem, ale ..., že bych začala psát, ale kdo to bude číst?
Spíš bych si už měla pořídit na svá otlučená kolena chrániče, protože pokud se mi ještě jednou podaří vstát, abych byla schopna chodit rovně jako dosud.
*pokud jste dočetli až sem a chcete autorce napsat,
tady je odkaz ...
