Chci vám vyprávět jeden příběh, vlastně průřez jedním velkým životem a ještě větším srdcem, který pro mě hodně znamenal. Asi se podle titulku domníváte, že řeč bude o roztomilé kočičce, ale kdepak.
Ráda bych si tímto připomněla a možná nejen sobě jednoho úžasného muzikanta, o kterém nikdo z blízkých, rodiny ani přátel léta nic neví.
Již v minulém století jsem přišla jako mladá zpěvačka do jedné, tehdy dost slavné dechové kapely a bratr kapelníka, vystudovaný bubeník a tympánista a také vynikající trumpetista, ale především úžasný kamarád a šprýmař mi začal říkat Číčo. Nevím, jak to vzniklo, ale i já jsem jej začala jmenovat stejně, protože svým vzezřením připomínal italského mafiána. Tehdy jsme jezdili hodně na zájezdy a kšeftů bylo, že všichni členové orchestru v určitém ročním období padali únavou, jen Číča stále sršel vtipem, energií a jeho hudební výkon byl vždy profesionální. Svou úžasnou povahou a srdečností dokázal odlehčit každou situaci a myslím, že v kapele nebylo člověka, který by ho neměl rád. V jednom takovém vypjatém období, kdy jsme hráli téměř každý den jsem měla svátek. Takové příležitosti se odbývaly většinou po chlapsku – skleničkou a nikdy nikoho nenapadlo, že jsem jediná žena v souboru a že existují obchody s květinami tedy v souvislosti se mnou.
Jednou ale nastala změna. Před zahájením produkce ke mně přistoupil Číča, popřál mi obřadně k svátku a v ruce držel nádhernou kytici bílých lilií. Nemohla jsem popadnout dech údivem a jen jsem vykoktala chválu na tu krásu a trochu kolegu pokárala, že neměl utrácet za tak drahou kytku. A víte co mi řekl ? „Číčo, ty si se zbláznila, my jsme hráli dopoledne na funuse a já jí tam sebral z rakve. Vteřinu bylo naprosté ticho a pak všichni muzikanti spustili obrovský povyk a jeden vtip střídal druhý. Já vím, že to bylo neetické, ale jemu se nedalo nic zazlívat. On to určitě nemyslel zle a vůbec si v té chvíli neuvědomil jisté znesvěcení památky zesnulého. Byl to prostě rošťák, který nikoho nedokázal zklamat. Byl pravým opakem svého bratra-kapelníka, vážného, seriózního a velmi přísného jak k sobě, tak i k ostatním.
Na pár let jsem kapelu ztratila ze zorného úhlu, díky pracovním povinnostem v zahraničí. Po návratu jsem se setkala s Číčou pouze jednou. Přivedl s sebou na silvestrovské hraní cizí ženu, kterou mi představil jako novou partnerku. Několikanásobná vdova odvedla tohoto božího člověka od spokojené rodiny. To mi jen potvrdilo, že muži mají také klimakterium. Sice se neprojevuje návaly, změnou nálad a tloustnutím, ale mění své protějšky za jiný model. Byl to pro mě šok, ale nepříslušelo mi tuto situaci nahlas hodnotit, přestože dodnes mám zákonnou manželku našeho kolegy velice ráda. Tenkrát se něco stalo. Rodina samozřejmě tuto skutečnost neakceptovala a kapelník a bratr v jedné osobě té dámě jasně a stručně řekl svůj nelichotivý názor. Ona ledově prohlásila, že je to naposledy, co Číču někdo z nás vidí. Bohužel, nevím, jak se jí to podařilo, ale nežertovala. On mnoho let neviděl své dva syny, nezná vnoučata, nebere telefon, nezdařily se ani různé pokusy přátel, dostat se k němu lstí. Neví, že už nežije jeho maminka a stále jí posílá pohledy k svátku a narozeninám. Všem nám moc chybí jako muzikant i jako kamarád. Asi by měl vědět, že jeho bratr bojuje o život s krvácením do mozku po banálním uklouznutí na ledu a že by měl určitě velkou radost, kdyby jej uviděl u svého lůžka. Nevěřím na zázraky a vůbec si nepřipouštím myšlenku, že úplné zmizení je jeho vlastním rozhodnutím. Stále čekám a myslím, že nejsem sama, že se rozletí dveře a v nich se objeví ten známý lišácký kukuč s typickým úsměvem a bude ho zase všude plno a my cháska muzikantská budeme rádi, že alespoň u not je zase svět v pořádku.
*pokud jste dočetli až sem a chcete autorce napsat,
tady je odkaz ...
